Knihkupectví je jeden z mála důkazů, že lidé stále myslí. Jerry Seinfeld

Únor 2009

Dotek blesku-1.kapitola

3. února 2009 v 13:09 | Sagitta |  Kapitolovky

Takže jak jsem slibovala dávám jsem moji první povídku. Teda první povídku na blog =). Chtěla jsem ji sem dát už dřív, ale protože jsem se snažila udělat rozcestník pro HP povídky, tak ji sem dávám až ted. Jo a rozcestník se mi stejně nepovedl, tak prosím berte ohled na to, že ,,snaha byla''=o). Prostě nemůžu přijít na to, jak se dělá, ale to už jsem si s compem zvykla =o). No nevím snad se vám bude povídka líbit...já když jsem si jí po sobě přečetla, tak jsem si řikala, že je nic moc. Ale uvidíme, třeba se někdo obětuje a přečte ji ;o) Jo kdybyste mohli, tak mi kdyžtak napište do komentů, jak se vám líbí a co je třeba zlepšit. Nebo tam třeba napište básničku když máte chut, to je fuk...sranda přece být musí =o). No takže se kdyžtak mrkněte trošku víc dolu a tam najdete povídku =o)




Tmavovlasá dívka se plížila ztemnělými cestičkami vesnice. Všude bylo ticho. Jen nějaký zbloudilý ptáček párkrát zazpíval. Listí šustělo v lehkém vánku. Najednou se ozvaly spěšné kroky. Dívka se hbitě, jako kočka, protáhla mezi křovinami a schovala se za ně. Kroky se zastavily. Dívka velmi opatrně, aby nenadělala žádný hluk, odhrnula větve a vytvořila tak mezi nimi malou škvíru. Viděla z neznámého vetřelce jen volné lehce zaprášené džíny a ruce vražené hluboko do kapes, ale i to málo ji stačilo, aby neznámého poznala. Kdo jiný by se nenamáhal spravit stále se zvětšující díru na koleně? A hlavně, kdo jiný by se toulal v tuto pozdní hodinu venku? Kdo jiný to může být než její nejlepší kamárád André. Dívka se dívala, jak André nehybně stojí a naslouchá. Někoho hledáš?pomyslela si. Ale dnes mě nechytneš. Ne dnes ne...Pro sebe se pousmála.Zaklonila hlavu, rukama se opřela o chladnou zem a zasněně se zadívala na oblohu. Byl krásný letní večer a na obloze se objevilo už pěkných pár hvězd. Slunce, které tak vytrvale dnešní den hřálo zapadalo za vzdálený kopec. Poslední sluneční paprsky osvětlovaly koruny stromů a zbarvovaly tak listí do zlatova. Dívka se zhluboka nadechla. Večer by mohla pozorovat do nekonečna. Vlastně je docela zajímavé, že přesně za opačného počasí se s André poznali. Dívka se zahloubala do vzpomínek.
Byl to večer, který sliboval pořádnou bouřku. Mraky se zatáhly. Ptáci utichli. Ani vítr nezafoukal. Nastal klid před bouřkou. Dívka se dlouho nezamýšlela a z nízkého prvního patra vyskočila ven. Nepřemýšlela, že je nebezpečné toulat se za bouřky venku, nemyslela vůbec na nic. Fascinovala ji bouřka, ty hromy a blesky, které zničehonic vznikly, a proto to musela vidět. Přešla vesnici, až se dostala k chumlu různě vysokých stromů a vylezla na spodní větev toho nejmenšího. Aspoň ve výběru stromu dostala ,,rozum''. Užívala si ten prapodivný klid a to něco nepopsatelného, co se vznášelo v ovzuší.
Když najednou nad ní zapraskala větev. Tichem se ozvala dvě poplašná vyjeknutí. Dívka se neudržela na větvi, přetočila se kolem ní a až na poslední chvíli se nohama zachytila pevných nětví nad sebou. Něco dopadlo vedle ní a bolestně to vyjeklo. Dívka lehce omráčená pootočila hlavu doprava a spatřila štíhlého chapce asi ve stejném věku jako ona. Jak ihned zjistila chlapec skončil ve stejné poloze jako ona-hlavou vzhůru nohama. Hnědá čupřina kudrnatých vlasů si nejspíš říkala, že se jí líbí zemská přitažlivost a směřovala směrem dolu. Chlapec pohlédl na dívku visící vedle sebe. Chvilku oba mlčeli. Podívali se nahoru do koruny stromu, kde visela zlomená větev na které chlapec seděl. Pak pohlédli na sebe. V chlapcových kaštanově hnědých očí pobaveně zajiskřilo. Dívce zaškubaly koutky úst. I když ani pořádně nevěděli čemu oba se hlasitě rozesmály. Možná to bylo z toho šoku, že teď mohli mít pár končetin v jiném úhlu než je přirozené nebo možná už jen kvůli té poloze ve které teď skončili. Ale jisté bylo, že okolní krajinou se rozléhal uvolněný, srdečný smích. A právě v tomto záchvatu smíchu ze sebe chlapec vypravil: ,,Tak já jsem André,'' a snažil se podat ruku stále se smějící dívce. V této poloze to bylo přece jen mistrovské dílo.
,,A já Sandy. Ráda tě poznávám.'' Potřásli si rukama.
,,Páni, ještě ani nejsou Vánoce a ty jsi k nám přišel z nebes,'' řekla Sandy a usmála se zatímco oba slézali ze stromu. André pohlédl na oblohu a pak řekl: ,,No já jsem takový předvánoční dárek. A pocházím z města ,,Bouřka,'' řekl a vesele se na ní zazubil.


Sandy vytrhlo ze vzpomínek hlasité zafunění do ucha. Ze vzpomínek se vrátila zpět do skrýše za křovím. Polekaně pohlédla na zvíře za sebou. Když v tom ho poznala. Nějakým záhadným způsobem ji našel její pes. I když to není nic neobvyklého, že se zase dostal sám ven, pomyslela si. Asi dostal chuť jít se proběhnout. Sandy ho podrbala na boku, kde to měla nejradši a pak se zaposlouchala. Podle pravidelného zvuku kroků došlapujících na štěrk odhadovala, že André chodí jen kousek od místa, kde je ukryta.
Pohlédla směrem, kde se nacházel velký, moderně předělaný dům. Jeho stěny byly natřeny na růžovo-bílou, ale nejpodivnější na celém domě byla jeho zahrada. Trávník byl posekán na centimetr přesně, drahé, exotické květiny byly vysázeny tak, aby se stupňovitě zvyšovaly. Takže u branky, kde byly nejmenší (sotva pár palců)se nemohly srovnávat s květinami v zadní části zahrady. Tam kdokoliv přišel je mohl používat místo metru, protože jejich výška převyšovala dospělého člověka. Možná kvůli té přesnosti nebo už jen kvůli té namyšlené rodině, která tam žila, kdykoliv šla Sandy kolem měla neutuchající popud jim těch pár kytek zlomit. A kdyby si tu zahradu tak úzkostlivě nestřežili už dávno by s André tuto misi podnikli. Sandy se zadívala do osvětlených oken. Chvilku je pozorně sledovala a po chvíli se spokojeně usmála.
,,Ještě mají rozsvíceno, takže ještě není ani 11 hodin,'' zamumlala si potichu. V dálce zaštěkal pes. Sandy ucítila, že mu Rošťák, jak se jmenoval, chce odpovědět a tak mu rychle přitiskla ruku na čumák. Když se ujistila, že bude potichu zase ho pustila. Rošťák si okamžitě začal tlapkou drbat čumák jako by si myslel, že mu ho Sandy spláskla ala buldok. Mezitím Sandy vyhlédla přes křoví, aby se ujistila, že je čistý vzduch a vystrčila Rošťáka z křoví. ,,Domů, Rošťáku, domů,'' nařídila pejskovi. Ten se na ní pozorně zadíval, naklonil hlavu na stranu a čekal.
,,Já hned přijdu...ale už jdi,''zopakovala a s těmi slovy se pejsek otočil a s hrdě vztyčeným ocasem za dobře vykonanou práci se rozeběhl pryč.
Sandy se ujistila, že je André skutečně pryč a vylezla z úkytu. Pořádně si protáhla zpřesedělé nohy. Pak se rozhlédla po dalím orientačním bodě. Tuto hru, kterou pojmenovali:,,Zblbneš, co můžeš'' už hráli dost dlouho. Vlastně ji vymysleli čirou náhodou, když na jejich výpravě pořád bloudili a dostávali se do naprostých pustin či pralesů. Úkolem hry bylo se dostat k nejbližšímu orientačnímu bodu(dřevěná vidlice zabodnutá v zemi), kde byl papírek se slovem např. Lávka a ten ji měl dovést k dalšímu bodu. U každé vidlice visela barevná fáborka(každý měl jinou barvu) a ty se sbírali. Ovšem nejtěžším, ale také nejzajímavějším pravidlem bylo ,,nesmíš být viděn.'' Což znamenalo, že každý se musí schovávat a přitom se pohybovat dál. Když byl někdo viděn pronásledovatel se mohl k němu připlížit a sebrat mu jeho fáborku. A to znamenalo okamžité vítězství.
Navzájem si dělali stejně dlouhou cestu s body a tak se mohli libovolně křížit. Sandy se znovu podívala na papírek se slovy:U Propadlé jeskyně. To označovalo hlubokou nízkou jámu uprostřed louky.
Klidným krokem se vydala tím směrem. Když vystoupala do kopce pouliční lampy se schovaly za obzor a Sandy se ocitla v naprosté tmě. Baterku nevyndávala, protože ji stačilo lehké, měsíční světlo. Došla k vidlici, přečetla si papírek a oranžovou fáborku, jež tam visela, zastrčila do kapsy. Pozorně se zaposlouchala do noci. Nebylo slyšet zhola nic. Určitě nevadí, když se podívám sem na pole, řekla si v duchu a vydala se tam. Za pár minut si už nahromadila pěknou hromádku slámy a pohodlně si do ní lehla. Uvelebila se v místě, kde bylo bezvětří, takže jí bylo v slámě hezky teploučko. Tvář měla zdviženou k nebi a užívala si ten klid. Měsíc právě začínal dorůstat a vrhal na zem letmé světlo.
,,Je skoro celý vidět, takže už brzy, někdy tenhle týden, bude úplněk,'' promluvila pro sebe. Jakmile to dořekla uslyšela za sebou hlasy. Okamžitě vyskočila. Pohlédla za sebe, ale nikdo tam nebyl. Na celém poli byla jen ona. Tak co to teda bylo za hlasy?
Zafoukal jemný vítr a uslyšela to znovu. Nějaký šepot, který stále sílil. Ale tentokrát už rozuměla slovům, co říkají:,,Pojď, vem si to koště a jdem.''
A pak se ozval další hlas:,,Ale vždyť už je noc. Nemůžeme ven,'' namítl.
,,No právě,'' odvětil na to ten první hlas. Začal se ozývat hluk a kroky. Sandy celá zmatená řekla nahlas:,,Košťata? To jdou teď v noci zametat?'' A s těmi slovy vše utichlo.
Sandy napínala uši jak jen to šlo, ale nezaslechla už nic. Opačným směrem než se dívala zapraskala větvička.
,,Haló?'' ozvala se Sandy a snažila se, aby to nevyznělo vystrašeně. Přitom cítila srdce bušit až v krku. Nikdo ji neodpověděl. Sandy měla sto chutí sebrat se a utéct, ale nohy ji odmítly poslouchat. ,,Je tam někdo?'' zkusila to znovu. Najednou měla takové silné tušení, že za ní někdo stojí. Chlupy v zátylku se jí naježily. Otočila se právě ve chvíli, kdy ji ten neznámý vzal něco z kapsy. Polekaně vyjekla. Udělala krok dozadu, zakopla a už letěla do kupy slámy.
,,Klid Sandy,'' řekl ten neznámý. ,,To jsem já...André.'' Ze tmy se vynořila ruka a pomohla Sandy vstát.
,,Ach André,'' vydechla úlevou. ,,To jsem ráda, že tě vidím...já-totiž...já jsem slyšela...lekla jsem se,'' vykoktala a několikrát přešlápla na trochu se třesoucích nohách.
Zpod mraku vyšel měsíc a rozlil po zemi své matné, uklidňující světlo. ,,To vidím,'' řekl André a pohlédl na ni. Sandy byla v obličeji celá bílá. Ale vypadalo to, že přítomnost světla a jeho ji uklidňuje.
,,Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.'' Sandy zavrtěla hlavou.
,,Za to ty nemůžeš,'' řekla.
André na ni pohlédl svýma kaštanově hnědýma očima. Sandy věděla, že musí na ní vidět, že se něco přihodilo. Ale přesto...teď když tu byl s ní si připadala jak blázen.
,,Co se stalo?'' zeptal se. Sandy se ohlédla někam za sebe. ,,No vlastně já ani přesně nevím.'' A pověděla mu vše, co se přihodilo. Když to dořekla pomyslela si jak absurdně to musí znít. Nejistě se podívala na Andrého, co tomu říká. André byl zticha. Hleděl někam do dáli a zdál se hluboce zamyšlený. Možná jsem mu neměla nic říkat, přemýšlela v duchui Sandy. Třeba se vůbec nic nestalo...jen jsem si to mohla představovat...
André se obrátil na Sandy a řekl:,, No je taky možné, že si slyšela hlasy ze zdola z vesnice...'' Sandy zaujala odmítavý postoj. André rychle pokračoval:,,Přece víš jak se od kopců všechno ozývá...tak to mohlo být právě tohle. A nebo byl někdo poblíž a když tě slyšel, tak prostě zmizel,'' řekl. To bylo nejlogičtější vysvětlení. Sandy si už doopravdy přestávala myslet, že se stalo něco pozoruhodného. ,,No každopádně jsem dneska zase vyhrál,'' řekl André a vítězoslavně se usmál. Zamával Sandy před nosem oranžovou fáborkou. Sandy se mu jí pokusila vzít, ale on okamžitě s rukou uhnul.
,, No jo ty dvakrát vyhraješ a hned toho naděláš,'' popichovala ho. ,,Ale že máš oči jako jestřáb a uši jako rys ti moc nepomohlo, když jsem ti pomalu mohla zauzlovat boty k sobě. Byla jsem jen pár metrů od tebe.'' A prstem ukázala dolu.
,,No to snad-.'' vypravil ze sebe jen, když ho Sandy přerušila.
,,Vidíš máš silácký řeči, ale nenápadný jsi jak slon na kolotoči,'' rýpla si ještě.
,,No to si přehnala.'' řekl André a uličnicky mu blýsklo v očích.
,,Možná bystrý zato slepý,'' dodala ještě, protože to si nemohla odpustit.
,,Jen počkej-''
,,Jo jasně to tak ještě budu čekat. Vždyť by si mě viděl, až kdyby si do mě vrazil,'' řekla a rošťácky se usmála..
A rychle se rozeběhla, když se jí André snail popadnout za bundu.



--------------------------------
Sandy seděla na okně ve spoře osvětlené místnosti. Světlo ze stolní lampičky vrhalo po stěnách zvláštní stíny, které se přesouvaly ze stěny na strop a obáceně. Sandy pohlédla zavřeným oknem ven. Na malém náměstí nebyla živá duše. Ani duch ani kostlivec...no co je tohle za noc? pomyslela si Sandy a lehce se pousmála. Otočila hlavu směrem ke dveřím a zaposlouchala se. Ze zdola bylo slyšet tekoucí vodu a cinkání jak někdo myl nádobí od večeře. Snad nechtějí udělat uklízecí chaos, přemítala. Tak s André říkali dnům, kdy buď jeho nebo Sandřiny rodiče popadl amok vše uklidit. Když si vzpomněla na Andrého ucítila bodnutí výčitek. O tom co Sandy chystá dnes podniknout nemá André ani páru. Bylo to poprvé co mu Sandy něco zamlčela. Když se dnes večer loučili nedala na sobě znát, že se jí v hlavě zrodil jistý plán.
,,A kdybych mu to řekla stejně by to znělo divně,'' řekla do ticha pokoje.
Už když mu vysvětlovala, že něco zvláštního slyšela se cítila jak blbec. Najednou si všimla, že se zkuchyně neozývají žádné zvuky. Slezla z okna a přešla ke dveřím. Podívala se ze schodů dolu a opravdu, bylo zhasnuto. Takže nástává její chvíle. Vrátila se zpět do pokoje, popadla ze židle batoh jež si předtím připravila. a naplnila ho nejpotřebnějšími věcmi jako druhou mikinou, baterkou a pár sušenkami.
Zhasla lampičku a pomalu vyšla z pokoje. Když zavírala dveře měla pocit, že by se měla pořádně rozhlédnout po pokoji, ale pak se napomenula:,,Co blbneš vždyť tu nejsi naposled.''
Když scházela schody dávala si velký pozor, aby ani jeden nezavrzal. Poslepu prošla chodbou, otevřela hlavní dveře, přeběhla přes zahrádku a vraty vyšla ven na náměstí. Tak to bysme měli, řekla si pro sebe. Rozhlédla se kolem. NIkde nespatřila žádného nočního opozdilce. Ještě vrhla letmý pohled na tmavá okna domu a vydala se podlouhé cestě k té zvláštní louce.


Když k ní došla na chvilku se zastavila.Nevěděla jistě jestli si to včera jen nepředstavovala...nebyla si jistá...
Ale jedno věděla jistě, přesvědčit se musí. Zhluboka se nadechla a udělala dva váhavé krůčky. Pak krok zrychlila až razantně došla k okraji pole. Stoupla si na něj. Ale ať očekávala cokoliv nestalo se nic. A jakoby toto zjištění Sandy uklidnilo. ,,Co já si to zase představovala?'' řekla uvolněně a pohlédla na nebe. Dnes byl úplněk. Bylo nádherné vidět měsíc v celé své kráse. Jeho paprsky dodávali noci tu pravou tajemnou atmosféru. Zhluboka nasála do plic letní vzduch. Zavál slabý větřík a přinesl s sebou vůni stromů, květin a přírody v plné své síle. Vystřídal ho silný nápor větru., až Sandy zavrávorala. Foukal tak silně, že se Sandy o něj mohla jakoby opřít. Zkusila to, ale vítr neměl takovou sílu. Na chvíli polevil. A pak přivnesl další poryv větru-mnohem větší než předchozí. Celou svoji váhou jemně narazil do Sandy. Svištěl ji nad hlavou a rozcuchával ji rozpuštěné vlasy. Sandy rozpřáhla ruce. Zády se otočila proti větru a zkusila se k němu naklonit. Zatím to vypadalo nadějně. Riskla to a položila se na něj celá...nespadla. Celé její tělo podpíral vítr. Visela ve vzduchu pár stop nad zemí a pod ní se vyskýtala vzduchová peřina.
V tom začlo pršet. Chladné kapky dopadaly Sandy na obličej, který měla obrácený vzhůru k obloze. Zavřela oči a užívala si ten pocit. Slyšela hučení větru kolem sebe a kapky dopadající na zem. Zničehonic přestál vítr vát a už nepršelo. Sandy to nečekala a spadla na zem. Když se sklením zvedala všimla si, že něco není v pořádku. Rozhlédla se kolem. Bylo tu zvláštní ticho. Až moc velké, pomyslela si. Znenadání ji nad hlavou hrozitánsky zahřmělo. Sandy leknutím nadskočila. Pak se jakoby příroda naráz probudila a ozval se další nápor větru. Ale ne takový jako předtím, kdy byl klidný a jen tak si poletoval. Tohle bylo větší. Udeřil s takovou silou, až se okolní stromy v protestu ohnuly. Divoce se dral dopředu jako kdyby s někým závodil. Sandy, která byla do této chvíle otočená tváří k němu a vše se strachem pozorovala se rychle otočila zpět. Nemohla se nadechnout. Takovou sílu větru ještě nezažila. Otočená zády k němu zhluboka dýchala a přemýšlela co teď. Věděla, že je to zlé. Ale bála se jen o píď pohnout. Do toho začalo znovu pršet. Nikdy dřív si Sandy neuvědomila jak můžou být takové kapky obrovské. Bičovaly ji každičkou část těla, až byla úplně promoklá. Nestačila popojít nestačila vůbec nic udělat a přímo nad ní zahřmělo. Zvuk, který stále sílil a sílil. Přidával na svém rozsahu jako by řval-vyléval si zlost. Byl tak hlasitý a dlouhý, až se Sandy otřásla. Viděla tmavé mraky přelévající se přes sebe a připadala si bezradná. Najednou se obloha osvětlila, jako záblesk naděje. Něco, co Sandy zatím nemohla rozeznat se tam zhmotnilo. Byl to blesk. Když si to Sandy konečně uvědomila bylo pozdě. Blesk zasáhl zem několik metrů od Sandy. Sandy vykřikla a její výkřik byl okamžitě pohlcen. Po dopadu blesku se vše osvětlilo. A najednou Sandy neviděla nic. Zahalila ji mlha. Slyšela hřmění a vítr hučet okolo. Ještě viděla osvětlenou zem od blesku zvláštním nafialovělým světlem a pak už viděla jen bílo. Cítila jak na ní dopadla poslední kapka a pak jako by byla odtlačena mlhou pryč...pryč od ní. Teprve teď si uvědomila sílu přírody. To co se stalo tam venku z mlhy bylo ohromující. Teď ji přišlo jako kdyby se nacházela v ochranné bublině z mlhy. Okolo ní pořád řádilo počasí, ale dovnitř se nedostalo nic. A dokonce, jak si poté všimla, tam byly všechny zvuky ztlumené, nějak vzdálené. Sandy natáhla ruku a snažila se odhrnout mlhu, aby něco viděla, ale bylo to marné.
,,Tak fajn. Nic jiného mi stejně nezbývá,'' promluvila Sandy a vykročila mlhou vpřed.
Najednou ucítila jak se rychle od všeho hluku vzdaluje. Kolem ní vše vířilo. Pak nastalo ticho a Sandy tvrdě dopadla na travnatou zem. Když zvedla hlavu spatřila něco tak krásného a známého a přitom tak vzdáleného, že to prostě nemohlo být možné.
Před ní se totiž rozkládal hrad...byly to Bradavice-škola čar a kouzel.
TOPlist